„Co mám dneska udělat?“ otázal se Cai.

„Ehm, vlastně nic,“ odvětil Silas s plnou pusou.

„Nic?“

„Máme všeho dost. Jídla bychom měli plno, i kdyby se včera nechytila do pasti ta koroptev, dřeva je tu taky hromada, zkrátka je tu všechno.“

„Ani žádné úpravy, nebo…“

„Říkám, že nic. Prostě si sedni a užívej si klidu,“ přerušil ho Silas.

Mladík se posadil naproti němu a přijal snídani, kterou mu Silas nabídl. V tichosti se najedli, načež ještě pár minut seděli a mlčky pozorovali plamínky v ohništi. Bylo takové ticho, že jej Caiovo povzdechnutí proťalo stejně dobře jako hlasitá rána.

„Je to nuda, co?“ nadhodil Silas.

„Děsná. Co budem celej den dělat?“

„Já nevím. Co děláte v táboře, když není nic na práci?“

„Vždy je něco na práci. A když mám volno, tak trénuju, ale tady bych radši ohnivýma koulema neházel.“

„Jo, to by asi nebylo nejlepší.“ Silas se bedlivě zamýšlel, ale žádný nápad mu to nevnuklo. Snad jeden. „Víš, co asi si půjdu přeprat košili.“

„Taky bych mohl,“ napadlo Caie.

„Jestli chceš, udělám to.“

„To je dobrý, to nemusíš…“

„Jeden z nás by stejně měl být vždycky tady, hlídat území. Věř mi, není to pro mě žádný problém. Pokud se teda nejedná o spodní prádlo,“ dodal s žertem.

„Jen tuniku,“ zasmál se Cai. „Tak vydrž.“

Svlékl si svrchní vrstvu zimního, teplého oděvu, pak chytil látku tuniky pod krkem a přetáhl si ji přes hlavu. Jak se látka vysunovala po jeho holé kůži nahoru, spatřil Silas na jeho těle šrámy a jizvy, kterých měl Cai odhadem určitě víc než on sám.

„Netušil jsem, že tě takhle zřídili,“ zamračil se Silas nad svou vlastní zabedněností. Dosud ho ani nenapadlo se ho na to, co se dělo, ani na to, zda je v pořádku.

„Co na to říct? Dali si záležet,“ odvětil Cailen rádoby odlehčeným tónem a uspíšil oblékání.

„Caii,“ hlesl Silas, chytil ho za paži a otočil k sobě. „Vážně mě to mrzí. Kdybych to mohl nějak vymazat, udělal bych to.“

„Jde jen o šrámy, už dávno nebolí.“

„Myslel jsem, že my dva jsme k sobě teď upřímní,“ poznamenal Silas.

„A co ti k tomu mám povědět? Že ještě teď mám občas noční můry? Když jsem odtamtud vypadl, slíbil jsem si, že na to zapomenu. A že už mě znovu nechytí. Jestli se k tomu bude někdy schylovat, budu bojovat do poslední chvíle a udělám jim peklo, ale už se tam nevrátím.“

„Já… nevím, co na tohle říct.“

„Tak nic neříkej,“ pousmál se Cai a vrazil mu tuniku do ruky.

„Fajn, tak já půjdu,“ přitakal.

„Díky.“

Silas přikývl. Odsunul konstrukci z klacků a smrkových větví, kterou zakryli vchod do jeskyně, jako by to byly dveře, a zmizel venku. Když je dával zpátky, zanechal kousek nezakrytý, aby dovnitř vpustil trochu denního světla. Cai se na to místo postavil a vyhlížel ven, užívaje si čerstvého vzduchu v plicích. Přemýšlel, co zatím podnikne. Ven se mu moc nechtělo, když nebyl plně oblečen.

Nakonec se rozhodl, že by po dlouhé době mohl zkusit rozvinout třetí schopnost. Už je to chvíle, co se o to naposledy pokoušel. Bylo sice těžší začínat bez hole, neboť ta pomáhala zesilovat schopnosti, ale o tu svou přišel, když ho zajali. K vytvoření nové by bylo třeba správné dřevo, pečlivé vyřezání a hlavně správná vyváženost, což nebylo úplně snadné v jejich současných podmínkách.

Zkusil to tedy bez hole, i když při tom musel vynaložit víc energie. Položil na zem drobný kamínek a plně se soustředil na to, aby s ním pohnul. Prvních pár minut se nic nedělo, ale než se Silas vrátil, dokázal kamínek alespoň trochu rozkývat. Nemohl počítat s tím, že by to šlo hned, ale byl to slibný začátek.

Očividně ale nebyl jediný, kdo myslel na vylepšování svých dovedností. Silas s sebou při svém návratu totiž nenesl jen čisté oblečení, ale i dva dlouhé a silné klacky.

„K čemu to je?“ divil se Cailen, vyjevený natolik, že málem nechytil mokrou a promrzlou tuniku, kterou mu Silas hodil.

„Napadlo mě, že bych tě mohl naučit, jak se bránit. Nejen kouzly. Když se k tobě dostanou blízko, když budou mít brnění a amulety, kouzla ti nebudou stačit. A tak mi došlo, že mágové mají velkou hůl, kterou používají jen ke kouzlům, když by s ní klidně mohli i někoho zpráskat.“

„To vlastně není úplně špatná myšlenka,“ uznal Cai.

„Já hýřím pouze dobrými nápady,“ opáčil Silas s humorem. „Jdeš do toho?“

„Proč ne?“souhlasil.

***

Špička klacku pošimrala rozpálené uhlíky a převrátila je, čímž donutila šedivějící dřevo rozsvítit do oranžova. Bryce přihodil do ohniště další dřevo, které plameny okamžitě olízly a povyskočily o trochu výš.

Všichni ostatní už spali, zatímco on se nabídl, že bude udržovat oheň. Využil přitom příležitosti, aby si četl ve svých poznámkách. Měl pocit, že už konečně začíná být na stopě záhadě Fingelovy legendy. Jistě, neměl skutečný důkaz, ale měl pár teorií o tom, co se tehdy stalo.

Asi bylo bláhové honit se za vzdušnými zámky, ale ta představa, že by se dala minulost zopakovat, byla příliš lákavá. Co kdyby… V tom snu se utápěl tak často. Co kdyby se mu povedlo úplně odhalit Fingelovo tajemství? Kdyby tak měl tu moc, jakou měl on. Všechno by se mohlo změnit. On by to mohl změnit. Už by nemuseli žít ve strachu, to ostatní by se báli jich. Mohli by být svobodní. Spát v postelích, jíst čerstvé pečivo, oblékat se do nových šatů a ne do několik let starých hadrů, které se na člověku takřka rozpadají.

A právě ta myšlenka, tento pravděpodobně nedosažitelný sen ho nutily, aby pořád studoval, aby pátral po něčem, co navždy ukončí jejich ústrky a utrpení. K tomu se před lety rozhodl a tomu zasvětil svůj život. Bral pomoc mágům jako své poslání; nebylo nic důležitějšího.

„To si nikdy neodpočineš?“ ozvalo se za jeho zády. Otočil hlavou a spatřil Sebastiana, jak se na něj usmívá.

„Jsou důležitější věci než odpočinek,“ opáčil mladík s pokrčením ramen.

„Nic se nemá přehánět. No tak, dej si chvilku pauzu a udělej si čas na mě.“

„A co bych měl teda místo toho dělat?“

„Pár nápadů bych měl,“ naznačil Sebastian sugestivně.

Bryce se ušklíbl. „Hm, jak se to říká? Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš?“

„Myslím, že to bylo víckrát,“ odvětil muž.

„Díky za nabídku, ale stejně řeknu ne.“

„Kvůli tomu Lovci? Netušil jsem, že najednou bereš sex tak vážně.“

„Neberu, ale o to nejde. A beztak se mě ptáš jen proto, že Cai tu není.“

„Je pravda, že bez něj je zima dlouhá,“ přiznal Sebastian. „Ale neříkej, že ti to nechybí. Je pryč jak dlouho? Měsíc?“

„Jasně, že chybí. Kvůli tomu se přece ale nevyspím s každým, kdo mi přijde do cesty.“

„Jak chceš,“ pokrčil Sebastian rameny. „Pokud bys ale někdy měl dlouhou chvíli, klidně se stav.“

„Dokážu se zabavit. A pokud nemáš ty co dělat, pak můžeš hlídat oheň,“ zazubil se Bryce a zvedl se. „Já už půjdu spát.“

***

„Nezapomínej si krýt pravou stranu!“ upozornil ho Silas a provedl úder. Cai jej vykryl, ale to už na něj Silas útočil z jiného směru a trefil ho do levého stehna.

„Hej!“ obořil se mladík.

„No co? Nemůžu tě varovat před každým úderem. Opravdový protivník ti taky neřekne, na co se chystá.“

„Můžem si dát chvíli pauzu?“ zeptal se Cai, těžce oddechuje.

„Tak jo, naber dech.“

Zatímco Cailen odpočíval, Silas se sehnul pro lahev s vodou. Napil se a lahev zase odložil. Otáčel se zpět ke Cailenovi, když tu se proti němu objevila hůl. Chytil ji volnou rukou a přitáhl za ni mladíka k sobě.

„To byl lacinej trik,“ sdělil mu se zavrtěním hlavy, zatímco jejich obličeje dělilo jen pár desítek. Trhl holí ještě blíž k sobě, a pak ji prudce odstrčil, takže Cai ztratil rovnováhu a zapotácel se dozadu. „Příště to zkus líp.“