Jdi na obsah Jdi na menu

Lovec: Kapitola 26

31. 3. 2014

Už dva dny se promrzlí toulali lesem a vše, co za tu dobu viděli, byly jen stromy a další stromy. Cai na to byl docela zvyklý, i když je pravdou, že většinou měl kolem sebe stany a další vybavení tábora, takže mu to ani tak nepřišlo. Ovšem pro Silase to musela být změna. Nejhorší na tom bylo, že se pak vše zdálo stejné a člověk nedokázal ani odhadnout, kolik uběhlo času od jejich poslední zastávky. Přes vrcholky stromů nemohli sledovat pohyb slunce, a tak se řídili vlastními silami. Respektive těmi Silasovými, neboť Cai ho sledoval ostřížím okem a nutil ho dělat přestávky, i když sám muž nechtěl.

Celé ty dva dny sněžilo, takže jim pod nohama křupala asi pěticentimetrová vrstva sněhu. Bílou nadílku neuvítali zrovna s radostí; čím větší mráz, tím víc energie jejich tělo spotřebovávalo pouhou chůzí. Také hrozily omrzliny a další nepříjemnosti. Doufali, že brzy najdou nějakou obyvatelnou jeskyni, kde se budou moci schovat.

Kromě sněhu ale Caie tížila další věc. Ticho. U něj samotného to nic divného nebylo, neboť toho ani normálně moc nenamluvil, ale u Silase ho to zaráželo. Kdykoli přijel na návštěvu do tábora, téměř nezavřel pusu. Teď byl ale stále zamlklý, až si Cailen při občasných otázkách připadal neobvykle upovídaně. Jistě, napadlo ho, že je to jen tím, že si s ním nemá co říct, ale poznal, že tím to není. Měl tušení, co za jeho zvláštním chováním stojí. Člověk nemusel být génius ani jasnovidec, aby si domyslel, že jej tíží smrt matky. Cailen viděl zoufalství v jeho očích, když opouštěli Nessino tělo. Svůj zármutek nemohl zamaskovat ani humorem a nepřesvědčivým úsměvem, kterými se jej snažil zakrývat. Cai je totiž dokázal prohlédnout a spatřit pravé, jemu tak dobře známé, emoce v jeho pohledu. Přál si, aby mu mohl nějak pomoci, ale jak pomoci někomu, kdo o svém trápení zjevně nechce mluvit?

„Ochlazuje se, možná je načase se utábořit,“ oslovil ho náhle Silas.

Vytrhl tím Cailena z přemýšlení. Mladík se rozhlédl, zkoumaje okolí. Nezdálo se mu to jako dobré místo pro přespání − nebyl zde žádný vhodný strom ani nic jiného pro přístřešek. „Souhlasím, ale tady to nepůjde. Zkusíme jít ještě kousek dál, jestli tam najdeme něco lepšího.“

Silas jen mlčky přikývnul a pokračovali v cestě. Správné místo našli jen o patnáct minut chůze dál. Stál tam strom se silným kmenem a v jeho okolí spousta použitelného materiálu. Silné, dlouhé větve sestavili kolem širokého kmene do tvaru kužele. Na tuto kostru položili chrastí, smrkové větve a zkrátka vše, co našli, co se dalo využít jako izolace. Pak je zatížili dalšími větvemi a přístřešek byl hotov. Už jen zbývalo vymést z vnitřku sníh a vystlat jej suchou trávou, která je v noci ochrání před chladnou zemí. Před vchodem postavili ohniště a nachystaly velký kus dřeva, díky kterému bude oheň hořet celou noc.

Vlezli si dovnitř a Cai zapálil oheň. Silas mezitím vytáhl poslední půlku jablka a rozkrojil ji na dvě části, pro každého jednu. Nebylo to moc na zasycení, ale bylo to jediné, co měli.

První hlídku si vzal Cailen a Silas se uvelebil, co nejlépe to za daných podmínek šlo, a brzy usnul.

Ačkoli se Cai snažil přemýšlet o plánech, jak sehnat potravu, myšlenky se mu stále ubíraly k Silasovi. Nevěděl, jak s ním mluvit. Nebyli přátelé, ani spolu dosud nijak zvlášť nevycházely. Ale v téhle situaci… záleželo na tom vůbec? Byl v jeho situaci a přál si mít někoho, s kým by mohl mluvit, jenže neměl. Věděl, jaké to je, dusit všechny ty pocity v sobě, jak se rozlézají po těle a rozežírají člověka, zanechávajíce za sebou jen temno a prázdno.

Mladík pevně zavřel oči, aby odehnal vyvolané vzpomínky a nepříjemné emoce. Musí se soustředit na přítomnost, ne na minulost.

Seděl a dával pozor na oheň, oči už ho pálily, jak byl unavený, ale chtěl nechat Silase ještě chvilku spát. Prohrábl klacky v ohništi, když tu náhle zaslechl z lesa vytí. Zarazil se a pečlivě se zaposlouchal. Ozvalo se znovu. Zatřásl Silasovi ramenem a probudil ho.

„Co?“ zamručel Lovec rozespale.

„Vlci,“ špitl Cailen.

„Blízko?“

„Jo.“

„Určitě?“

„Jo, poznám, jestli je to blízko nebo ne,“ odsekl Cai popuzeně.

Silas se zvedl, sáhl po zbrani a jeho postoj dával najevo, že je připraven k činu. Napjatě poslouchali a skutečně, i Silas musel potvrdit, že se nedaleko potulují vlci. Když budou mít štěstí, oheň je udrží dál, ale přesto musí být v pozoru.

Pak se náhle ozvalo ještě něco. Jiný zvuk. Také to připomínalo zvíře, ale bylo to mnohem hlubší a hlasité jako hrom.

„To nebyli vlci,“ šeptl Cai.

„To ne,“ přisvědčil Silas v obavách. Ani jeden z nich podobný zvuk nikdy neslyšeli. Byli dost hluboko v lesích, možná vyprávěly strašidelné legendy pravdu? Bylo to možné? Opravdu tu mohli být tvorové, které běžně člověk na okrajích nespatřil?

Silas by byl raději, kdyby to nezjistili. Ať to bylo cokoli, znělo to obrovsky. A nebezpečně. V tom je utvrdilo i následné kňučení. Některý z vlků byl pravděpodobně zraněn.

Oba naslouchali zvukům okolí, ale už se nic neozvalo. Po půl hodině klidu Silas konečně zase promluvil: „Myslím, že můžeš jít spát.“

„Jsi si jistý?“

„Jo. Cokoli to bylo, už je to pryč. A kdyby náhodou něco, tak budu na stráži. Beztak jsem na řadě.“

„Tak dobře,“ souhlasil Cailen, i když si nebyl jistý, jestli po tomhle bude schopný usnout.

 

 

***

 

 

Zbytek noci byl ničím nerušený. Ráno se sebrali a vyrazili dál. Jako by se ani nic nestalo. Mohli by si to i myslet, kdyby o kus dál po cestě nenašli rozervanou vlčí mršinu. Nebo aspoň to, co z ní zbylo. Vylekalo je, co by mohlo způsobit něco takového.

Silas se však těmito myšlenkami odmítal zaobírat nadlouho. Vytáhl dýku a poklekl k mršině. Začal odřezávat kůži, což šlo stěží, protože už byla zmrzlá. Tudíž i nepoužitelná. Maso by ale mohlo být poživatelné. Odsunul ztuhlou kožešinu a porcoval zbytky masa, které na mrtvole zůstaly. Ty pak zabalil do kusu látky, který jim zbyl od chleba, a schoval úlovek do brašny. Až se utáboří, budou si jej moci opéct.

Došlo k tomu o pět hodin později. Tou dobou se totiž mezi stromy objevily i obří balvany a kusy skalek. Konečně se dostali do skalnaté oblasti. Brzy i objevily vhodnou jeskyni. Silas ji prozkoumal trochu hlouběji, aby se ujistil, že tam na ně nečeká žádné překvapení, ale zdála se v pořádku.

„Je to dobrý,“ nahlásil Cailenovi. „Žádný medvědi.“

„To doufám. Nebylo by příjemný, potkat tu dalšího nájemníka.“

„To teda,“ přisvědčil Silas.

Nanosili dovnitř zásobu dřeva, kolik prozatím pobrali, a vytvořili ohniště. Cai pomocí magie vyčaroval oheň a Silas nabodl na klacek kusy vlčího masa. Po několika dnech to bylo první pořádné a hlavně teplé jídlo. Asi to nebylo zrovna to nejlahodnější, co svět nabízel, ale v tu chvíli jim to připadalo jako požehnání.

„Myslím, že tady to bude dobrý,“ prohodil Cai.

„Jo, myslím, že zimu tady přežijeme,“ přisvědčil Silas.

Opět se rozhostilo ticho, narušované jen praskáním plamenů. Cai se ohlédl po Silasovi, nejistý a váhající. Když ale znovu zahlédl v jeho očích, shlížejících do ohně, ten povědomý smutek, rozhodl se promluvit: „Je mi to líto.“

„Cože?“

„To s tvou matkou. Příliš jsem ji neznal, ale zdála se milá. Je mi líto, co se jí stalo.“

„Jo,“ zamumlal Silas, „díky.“

„Víš, já…“

„Zítra by to chtělo v okolí rozestavět pasti,“ změnil téma.

„Jasně, to můžeme. Ale ještě k tomu…“

„A taky by to chtělo pořádně prozkoumat oblast. Zjistit, jestli tu nenajdem něco užitečnýho.“

„Dobrý nápad,“ souhlasil Cai a rezignoval na další snahu navázat na svou předchozí myšlenku.

 

⇒ Kapitola 27

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ari - --

1. 4. 2014 8:39

Achjo.. takhle jsem si to nepředstavovala, ale i taková oběť musela přijít. Je mi Silase líto. Spíš smrti jeho matky. Snad někde v dálce někdo její smrt řeší (třeba další lovci..).