„Ne, ne, ne!“ zanaříkal Cai téměř bezhlesně. Když se Silas vyčerpaně zhroutil k zemi, Cai se k němu ihned přiřítil a poklekl po jeho boku. Zlehka ho poplácal po tváři. „No tak, tohle mi nedělej.“

Rozrušený a vylekaný pátral po tom, co způsobilo mužovu ztrátu vědomí. Poodhrnul jeho kabátec a zjistil, že levá strana šedé košile je tmavá od krve. Když odhalil kůži na boku, viděl, že je rozříznutá.

Zhluboka se nadechl; hlavně nepanikařit. Musí ošetřit tu ránu. Ale také je zima a slunce zapadne brzy, takže potřebují přístřešek. Co z toho dřív?

Rozhodl se pro přístřešek. Rána nevypadala příliš hluboká a k čemu by bylo její ošetření, pokud by Silas mezitím umrzl? Alespoň trochu ji převázal a vrhl se na druhý úkol.

Porozhlédl se po okolí. Žádná jeskyně poblíž nebyla, bude muset tedy vyrobit přístřeší sám. „Jen chviličku,“ ujistil nevnímajícího Silase, zatímco se trochu vzdálil, aby našel vhodné místo. Štěstí jim alespoň v tomhle přálo, protože během minutky objevil zlomený strom. Zkusil na něj zatlačit, aby měl jistotu, že na ně v noci nespadne, ale byl pevně zaklíněn. To bude muset postačit.

„Tak jo,“ povzdechl si. Chytil Silase za zápěstí a táhl jej ke stromu. Nebyl to snadný úkol, neboť Lovec měl svalnaté, těžké tělo, zatímco Cai byl spíše štíhlý a šlachovitý. Posunovali se velmi pomalu a na konci těch pár metrů již mladý čaroděj stěží popadal dech. Opřel Silase o blízký strom a sám se pustil do přístřešku.

Půjčil si Silasův nůž, který našel za jeho pasem, aby vyřízl kusy rašeliníku, a z něj pak udělal vystýlku. Dosoukal na ni Silase, takže mohl pohodlně ležet. Rašeliník byl měkký a zároveň udrží teplo, až postaví skrýš. Trochu mu i přiložil na ránu − porost má léčebné účinky, které pomohou ránu zacelit. Nasbíral silnější větve, případně je nalámal. Pak je opřel o spadlý kmen, takže tvořili kostru stříšky. Izolaci vyrobil ze smrkových větví a z chrastí, které zatížil dalšími větvemi. Před úkrytem postavil ohniště. Sice hrozilo nebezpečí, že je oheň prozradí před Lovci, avšak rozhodl se riskovat. Raději Lovce, kteří je mohou a taky nemusí dál stopovat, než aby je našla divá zvěř. Neměl v úmyslu nechat se roztrhat vlky.

Byl rád, že vše stihl před setměním. Zalezl si do přístřešku k raněnému a s úlevou se ujistil, že stále dýchá. Lusknul prsty a v pravé dlani se mu objevil plamínek. Podržel ruce u Silase, aby mu dopřával teplo.

Bděl nad ním celou noc. Kontroloval, zda nemá horečku nebo zda mu není zima, ale naštěstí se nic z toho nenastalo. Cailen se staral o to, aby muž zůstal celou noc v teple. Po východu slunce ho nakrátko opustil, aby se protáhl, a zjistil, že přes noc zemi pokryla slabá vrstva sněhu. Když se vrátil do přístřešku, prohledal Silasovu brašnu, jestli v ní je nějaké jídlo, aby se mohl Silas po probuzení najíst. Našel kus chleba a dvě jablka. Nic z toho si nevzal; šetřil to pro něj.

Zanedlouho se ozvalo zamručení a Silas pomalu otevřel oči. Zamžoural a spatřil Caie, jak nad ním drží rozpálené ruce. Pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy a vypadal vysíleně. I plamínky v jeho rukou jen slabě plápoly.

„Páni, pěkně jsi nám to tu zařídil,“ oslovil ho. Cailen se vytrhl z přemýšlení a pohlédl na něj unavenýma očima. Neurčitě pokrčil rameny. Silas ho chytil za zápěstí a zlehka se pousmál: „Už toho můžeš nechat.“

Oheň zmizel s Caiových dlaní a mladík si je promnul. Pak sáhl někam za sebe a vytáhl cestovní lahev. Oddělal uzávěr a podal ji Silasovi. „Pij se, potřebuješ tekutiny.“

„Díky,“ odvětil Silas a napil se. Když pak lahev odložil, zeptal se: „Jak dlouho jsem byl mimo?“

„Pár hodin.“

„Tak jo, je čas vydat se na cestu,“ pronesl. Cai začal protestovat v obavách o jeho zdraví, ale Silas na něj nebral ohledy. Zapřel se dlaněmi a zvedl se do sedu − příliš rychle, jak zjistil. Ostrá bolest mu připomněla ránu na boku. „Zatraceně,“ ucedil skrze zuby a přitiskl si dlaň na ránu.

„Já ti to říkal,“ poznamenal Cai jízlivě.

Silas po něm vrhl otrávený pohled a zkusil to znovu, tentokrát pomaleji a opatrněji. „Tak jsem to trochu přecenil, no. Jedno škrábnutí mě ale nezastaví, musíme jít.“

„Měl bys odpočívat,“ odporoval Cailen.

„Madoc už mě doběhl jednou, podruhý mu to nedovolím,“ prohlásil Silas. Znovu pocítil bolest, tentokrát však ne fyzickou. Vzpomínka na včerejší den byla neúprosně krutá. Viděl před sebou matčiny prázdné oči a výčitky se začaly vynořovat na povrch. Násilím je zahnal, soustředě se na současnou situaci, když se ho Cailen otázal: „Myslíš, že nás dál sledovali? Dostali jsme se do celkem hlubokého lesa.“

„Nevím, ale ten chlap je na to dost šílený.“ Vyslovil ta slova s opovržením a vztekem, které k Madocovi cítil.

„Je mi líto, co…“ začal Cailen, ale Silas ho přerušil.

„Měli bychom jít na sever. Je tam dost jeskyní, tak se můžeme v některé z nich schovat.“

„Nevím, kde přesně jsme, ale naposled jsme byly od jeskynní oblasti docela daleko.“

„Můžeme taky zkusit najít civilizaci, ale myslím, že momentálně nás dost lidí hledá. Pokud náhodou nevíš, kde by mohli být ostatní.“

„Míst, kde by mohli být je hned několik, ale těžko nás na některé dovedu, když neznáme naši polohu. Tvůj plán bude asi lepší. Ale určitě zvládneš jít takovou dálku?“

„Budeme dělat přestávky, jestli tě to uklidní. Tak co, jdeme?“

„Nejdřív se najíš. Venku je čím dál větší zima, takže musíš nabrat sílu, než někam půjdeš. Obzvlášť, když jsi raněný.“

„Dobře, rychlá snídaně a mizíme.“ Vytáhl z brašny chléb, rozlomil ho a podal jednu část Cailenovi.

„Ne, díky.“ Cai věděl, že je jídla málo a bude třeba s ním šetřit. Proto se rozhodl nechat příděl Silasovi, kterého z nich dvou považoval za cennějšího a přínosnějšího. Pokud měl někdo šanci ulovit večeři, byl to on.

„Sám jsi říkal, že je třeba jíst,“ připomenul mu Silas jeho vlastní slova.

„Ty to potřebuješ víc.“

„Neštvi mě a vezmi si to.“ Doslova mladíkovi chléb vnutil a sám se pustil do svého.

V tichosti posnídali, načež sbalili svých pár věcí, uhasili ohniště a rozbili přístřešek. Silas prohlásil, že nemá cenu zabývat se maskováním jejich noclehu, neboť by to stejně ničemu nepomohlo a akorát by je to zdržovalo.

Jak Silas slíbil, po cestě se zastavovali, a tak postupovali pomalu, ale jistě na sever. Když přišel čas na jídlo, sáhl Silas do tašky pro jablka, ale Cai ho zarazil.

„Pokud chceš přežít, tak si zásoby šetři.“

„Vidíš tu snad nějaké jiné jídlo?“

„Jo,“ přikývl Cailen. „Asi se ti to nebude úplně líbit, ale něco by tu bylo. Půjčíš mi nůž?“ Nastavil ruku dlaní vzhůru a čekal, až mu Silas vyhoví. Ten do ní trochu nejistě vložil svou dýku.

Cai přešel o pár kroků dál k trouchnivějícímu stromu a s pomocí ostří odtrhl poničenou kůru. Odhalil tak holý kmen stromu, do kterého začal vrtat. Silas se pln zvědavosti postavil po jeho boku a sledoval jeho počínání. Mladík zaryl nožem do dřeva a přiložil prsty k jeho špičce, přidržuje tak něco drobného. Podal to Silasovi a ten s odporem zjistil, že se jedná o malého tmavě hnědého brouka.

„Tohle má být lepší než jabko?“

„Lepší rozhodně ne, ale dá ti to potřebné živiny. Radši sněz tohle, než abychom přišli o jablko a zítra zjistili, že nemáme z čeho jíst. Musíš se chopit příležitosti, když se naskytne. Věř mi, o přežití v divočině něco málo vím.“

„No dobře,“ povzdechl si Silas, ale jeho výraz nebyl příliš nadšený. Se znechuceným obličejem strčil brouka do úst a rychle sežvýkal.

„Jaký to bylo?“ optal se Cai škodolibě.

„Výborný,“ odvětil Silas a pořád se tvářil kysele.

Cai se zasmál a také jednoho pozřel. Na rozdíl od Silase nedal najevo sebemenší známku nelibosti. Naopak začal hledat další. Vylovil jich ještě pár, a pak podal Silasovi dýku zpět.

„Tak pokračujeme?“

⇒ Kapitola 26