Když Cailen při výslechu prozradil, kde se nacházelo jejich tábořiště, vše už měli se Silasem naplánované.

Zpráva z Merenu byla Arminovi spěšně odeslána a zanedlouho přišla i odpověď. Následujícího dne se velký oddíl Lovců z Merenu vypravil na místo určení, aby se zde sešel s Arminovou jednotkou a mágy lapili. Merenský velitel a Armin domluvili strategii, načež po skupinkách obklíčili tábořiště.

Když přišel povel k útoku, Lovci vyběhli ze svých úkrytů mezi stromy. Jaké bylo jejich zklamání, když našli jen opuštěné místo s pár pozapomenutými věcmi. Prošli pozůstatky tábora, ale ani psi nezachytili žádnou stopu.

„Zatraceně,“ zaklel druhý velitel a kopnul do mágy zapomenutého uzlíku, až se z něj vykutálely uschované drobnosti. „Vsadím se, že ten kluk věděl, že jsou už dávno pryč. Ale za to zaplatí, to garantuju!“

Armin však neposlouchal jeho lamentování. Jeho pozornost upoutal malý předmět na zemi. Sehnul se, aby jej sebral a prohlédl zblízka. Dřevěná spona k plášti byla detailně vyřezávaná, s nezaměnitelným stylem. Poznal by tu práci kdekoli − vždyť už tolikrát ho při ní pozoroval.

Ale co tu dělá? Kde se tu vzala? Napadlo ho několik naprosto rozumných důvodů, například, že ji někdo ukradl, ale jeho vnitřní pocit mu radil něco jiného. Všechny ty tajuplné vycházky a náhlé omluvy z honů… Instinkt mu říkal to, na co nechtěl ani pomyslet, natož si to přiznat.

„Myslím, že bychom se měli vrátit do Merenu,“ pronesl a strčil sponu do kapsy. Možná je to jen náhoda, ale pokud je Silas vážně nějak zapletený s mágy, kteří tu pobývali, pak musí znát i toho zajatce a v tom případě je nemohou nechat déle samotné.

***

„Chci mluvit s vězněm,“ sdělil Silas strážnému. Ten bez řečí odemkl dveře a vešel dovnitř jako první. Silas praštil nic netušícího strážného po hlavě, až se v bezvědomí skácel k zemi. Caiovi hodil oblečení, jaké nosili zdejší sloužící. Jeho výhodou byla čapka, pod kterou se dala celkem dobře skrýt tvář, pokud měl člověk sklopenou hlavu.

Zatímco se mladík převlékal, Silas svázal omráčeného muže, odtáhl jej do rohu místnosti, kde na něj nebylo z okýnka ve dveřích vidět, a přehodil přes něj deku.

Zamkli dveře cely a společně zamířili do spodního patra, kde se nacházely odtoky. Silas se chtěl ujistit, že se tam mladík v bezpečí dostane. Kolemjdoucí Lovci jako obvykle služebnictvo přehlíželi a jen je bez povšimnutí minuli.

Asi ve dvou třetinách cesty se však náhle rozezvonil poplašný zvonec. Pohlédli si vyděšeně do očí, jistí, že byli odhaleni. Lovci, kteří se řítili jejich směrem, kolem nich ale jen proběhli a utíkali do horních pater.

Zdálo se, že mají jiné rozptýlení, napadlo Silase a Caiovi v tu samou chvíli došlo, že o tom nejspíš mluvila Heidrun.

„Pamatuješ si, kudy máš jít?“ ujistil se Silas, když dorazili na místo, kde se museli odloučit.

„Jo.“

„Fajn. Tady je klíč od mříží.“ Vložil mu do dlaně kroužek s klíčem, který ráno nepozorovaně ukradl. „Venku čeká uvázaný kůň, máš tam i vybavení. Jeď, jak jsem ti říkal; nejdřív do lesa a přes řeky, pak na hlavní cestu, kde tvůj pach překryjí ostatní. Kam máš jet, to víš.“

„Jasně.“

Silas se zadíval mladíkovi do tváře a pousmál se. „Hodně štěstí. Uvidíme se tam.“

***

Oba oddíly Lovců vjely do Merenu s veliteli v čele. Armin ihned seskočil z koně, vrazil uzdu do rukou podkonímu a vyběhl po schodech do sídla Lovců. Poručil, aby mu byli přivedeni Silas s Tobiasem. „Přikažte každému, ať je hledá.“

„Ano, pane!“ Strážní se rozeběhli chodbami a Armin čekal, až mu Silase přivedou. Měl toho hodně co vysvětlovat. A on si nebyl jistý, zda mu vůbec může poskytnout uspokojivé odpovědi.

Jako prvního mu přivedli Tobiase; nebylo těžké jej najít, neboť si v klidu pročítal knihu v místní knihovně.

Se Silasem to však bylo horší. Nikde po něm nebylo ani vidu, ani slechu. Poslali sluhu k bráně a ten se vrátil s nepotěšující zprávou: „Ten Lovec prý odjel na vyjížďku už téměř před dvěma hodinami.“

„Kde je ten zajatý mág?“ obrátil se Armin na Tobiase. Překvapený zástupce, který neměl tušení, oč tu běží, jej zavedl do Cailenovy cely. K jeho ještě většímu překvapení zde našli svázaného strážného namísto vězně. Armina už to ani tolik neudivovalo. Něco takového čekal, když zjistil, že je Silas pryč. Jeho emoce se skládaly spíše ze zklamání, bolesti a pocitu zrady. Byl to přece jeho přítel, dokonce i jeho milenec. Proto následující slova pronesl s těžkým srdcem:

„Ať všichni hledají toho mága i Lovce jménem Silas. Dostaňte je jakýmikoli prostředky.“

***

Neměl tušení, co se tam nahoře v pevnosti stalo, ale vzhledem k tomu, kolik o Merenu a jeho tajných artefaktech a výzkumech kolovalo zvěstí, po tom zjištění ani netoužil. Kdo ví, co všechno zde s nebohými zajatci dělali, a jaké nebezpečné předměty ukrývali. Byl si ovšem jistý, že jim to v jejich plánu bylo velmi nápomocno.

Zašel do pokoje, kde byli ubytovaní, a sbalil si malý vak, který nebude vzbuzovat pozornost. Ve stájích si půjčil koně a hlavní branou vyjel z pevnosti. Nikdo se ho na nic nevyptával, nikdo si ani zřejmě ještě nevšiml Caiova zmizení. Jakmile byl dostatečně daleko, změnil pomalé tempo do rychlého klusu a zamířil na smluvené místo. Dával si velký pozor, aby jej nikdo nemohl stopovat, několikrát se i vracel, aby zmátl stopy. I přesto se mu podařilo dojet k chatě dřív než Cailenovi, po jehož koni tu nebylo ani stopy.

Uvázal hřebce ke stromu před chatou, přehodil si vak s věcmi přes rameno a vešel dovnitř. Jelikož se jednalo o bývalé doupě pašeráků a ne místo, kde by někdo dlouhodobě bydlel, byl to velmi skromný příbytek o dvou místnostech. Nessu spatřil u krbu, kde zády k němu seděla v dřevěném křesle. Nejspíš usnula, jinak by mu okamžitě vyběhla vstříc a pevně ho objala. Opatrně za sebou zavřel dveře, aby ji nepolekal. Potichu přešel k ní a jemně jí položil ruku na rameno.

„Máti?“ zašeptal. Nereagovala. Páni, musela usnout vážně tvrdě, napadlo ho. Znovu jí zatřásl ramenem, tentokrát trochu důrazněji. Ve stejný moment, kdy se k ní přitočil čelem, jí spadla hlava na stranu, odhalujíc otevřenou, hlubokou ránu na krku. Teprve teď spatřil zakrvácené oblečení a prázdný výraz v Nessině obličeji.

„Ne, ne, ne, ne…“ Padl na kolena a vzal její studenou tvář do dlaní. Poprvé ve svém dospělém životě měl v očích slzy. Hlas se mu zadrhával v hrdle, takže mluvil téměř neslyšně. „Ne, mami, ne.“

Složil hlavu nešťastně do jejího klína a z hloubi duše si přál, aby to nebyla pravda. Naděje a radost, které ještě před chvílí cítil, byly úplně pryč.

Náhle se otevřely dveře. Cai? Zvedl hlavu. Mýlil se, nebyl to on. Dovnitř vstoupili tři Lovci a v jejich čele Madoc se samolibým výrazem ve tváři.

„Jsem rád, že jsi konečně tady. Už tu čekáme pár dní.“ Pokřiveně se usmál. „Ach, vidím, že jsi našel náš dáreček.“

Silas na něj pohlédl se směsí nechutě a vzteku. „Ty!“ zavrčel. „Co ti udělala?!“

„Ona? Nic.“ Madoc pokrčil ledabyle rameny. „Ale ty mi stojíš v cestě. A navíc nikomu neprojde způsob, jakým jsi se mnou mluvil.“

„Mohl jsi počkat na mě a ji ušetřit.“

„Ušetřit? Byla stejný zrádce jako ty. Zradil jsi přísahu a teď za to platíš.“

„Já zradil přísahu?! Koukni se na sebe, bezdůvodně masakrujete mágy,“ odsekl Silas rozzuřeně.

„Jsou nebezpeční a musí být vyhubeni. A lidé to začínají chápat. Přidávají se k nám. My jsme Spravedliví a brzy tu zavládne nový řád.“

„Jsi blázen.“

„Plním svou přísahu, na rozdíl od tebe.“

„Takže co?  Zabiješ mě?“ Silas nevěděl, zda by se vůbec bránil, kdyby Madoc vytáhl meč. Neměl sílu pokračovat. Pocit selhání převážil nad zlostí vůči němu.

„Samozřejmě. Časem. Nejdřív tě ale dostanu na úplné dno, až si budeš přát, abych tě zabil. Bude to stejné jako s ní. Držela se, víš? Chránila tě. Do posledního okamžiku věřila, že ji přijdeš zachránit. Jaké zklamání asi musela cítit, když věděla, že umírá, a tys tu nebyl?“

Silas se prudce zvedl a rozzuřeně vyrazil proti němu. Muži ale útok čekali a odrazili ho, až upadl zpátky na podlahu. Couvnul dozadu, aby měl čas připravit se na další útok, ruku na jílci meče. Madoc také učinil krok kupředu, ale než stihl udělat další, přilétla mu k nohám ohnivá koule. Následovala další a musel uhnout nazpátek. Cai, který se v okně objevil, jím prolezl dovnitř, zatímco muži byli rozptýleni ohněm. Soustředil veškerou svou magickou sílu, aby vyslal jejich směrem obří vlnu ohně. Plameny se rozletěly po místnosti a Lovci před nimi začali ustupovat. Mladík chytil Silase za plášť a trhl s ním, což muže přinutilo se vzpamatovat a vstát. Rychle vyskočili oknem za příbytek.

Dva z Lovců, kteří patrně venku hlídali, k nim přiběhli a namířili na ně meči. Silas bez přemýšlení odstrčil Caie za sebe a tasil svou zbraň. „Běž k lesu! Uteč!“ křikl na něj.

Mladík udělal pár kroků, ale zarazil se. Nehodlal ho tady nechat.  Jeden z mužů chtěl vyrazit za ním, ale Silas mu zastoupil cestu a máchl mečem. Lovec uhnul, a tak měl Silas čas zaútočit na druhého, který už také přispěchal na pomoc svému kolegovi. Bojoval s oběma najednou, železo řinčelo a bylo otázkou času, než se ostatní dostanou z domu. Odrazil výpad jednoho Lovce, ale druhý po něm sekl a zasáhl ho do levého boku. Silas si toho ale nevšímal, díky vysoké hladině adrenalinu v krvi téměř nic nepocítil. Chytil paži útočníka do volné ruky a kopl ho do hrudníku, takže se muž zapotácel dozadu a spadl na zem s vyraženým dechem. Zepředu slyšel křik a věděl, že nemají moc času. Dál zápasil s druhým Lovcem, ale začal přitom ustupovat k lesu.

„Běž!“ poručil Caiovi, když si všiml, že mladík stále ještě otálí. Ten uposlechl a utíkal mezi stromy. Když to Silas viděl, dal do svého útoku všechno. Povedlo se mu silou odstrčit Lovce, ale ten to ustál. Co už ale neustál, byla ohnivá koule, která přiletěla přímo na něj. Silas využil jeho rozptýlení a rozeběhl se ke Cailenovi.

Slyšel za sebou pokřik a volání rozkazů, adrenalin mu stoupal do žil s každým nádechem. Myšlenky se mu snažily vracet k nehybnému tělu matky, ale nedovolil jim, aby ho přemohly. Odsunul je do pozadí, soutřediv se pouze na to, aby je odsud dostal živé.

Nevěděli, kam míří, prostě jen utíkali a utíkali čím dál hlouběji do útrob lesa, studený vítr jim přitom hučel kolem uší a štípal do tváří rozpálených během. Silas je nutil kličkovat namísto přímého směru, aby tak zmátli pronásledovatele. Doufal jen, že ve zbytcích sněhu nezanechají příliš stop. Spadané větve a kořeny stromů ztěžovaly jejich úsilí, protože si museli zároveň dávat pozor na to, aby o ně nezakopli. Pokud ovšem našli spadlý strom nebo něco jiného, co by mohlo ztížit jejich pronásledování, prolezli pod ním.

Když si myslel, že běželi dost dlouho, o kousek se vrátili, a poručil Cailenovi, aby šel vpravo, zatímco sám zamířil vlevo, a oba udělali menší kruh. Pak zase společně běželi na jinou stranu než původně. Donutil je slézat menší sráze, hledal co nejneprůchodnější terén. Únava už se pomalu dostavovala, přesto pokračoval dál.

Konečně se ke Cailenově úlevě po dlouhé době zastavil. „Myslím, že jsme je snad setřásli.“

„Jsi si jistý?“

„Ne.“ Silas vydechl a opřel se rukou o strom. Náhle se cítil hrozně unaveně, to jak se uklidnil a adrenalin z něj vyprchával. „Měli bychom pokračovat. Jen…“ zarazil se a zamžikal očima. „Jen mi dej chvilku.“ A sotva to dořekl, zhroutil se k zemi.

⇒ Kapitola 25