Už ztratil pojem o čase. Mohl tam být stejně dobře několik dní jako týdnů. Prázdný žaludek mu ale připomínal, že za celou dobu nedostal ani sousto jídla. Bylo pro něj zázrakem, když dostal napít. Jinak se všechny události točily ve víru otázek a bolesti. A když už byl v hodně špatném stavu, poslali léčivé mágy, aby jej zahojili, a výslech mohl začít nanovo. Netušil, jak dlouho se ještě budou pokoušet dostat z něj odpovědi, které je odhodlán vzít si je raději do hrobu, než jim je dát, nebo jak dlouho to ještě jeho tělo dokáže vydržet, ale doufal, že už moc dlouho ne. V tuhle chvíli si už jen přál, aby vše skončilo, aby byl klid. Přál si zavřít oči a už se neprobudit.

To mu ale očividně nebylo souzeno. Zrovna ho znovu pověsili na řetězy, ošetřeného a připraveného pro nové kolo, když do místnosti vstoupili dva muži a on zjistil, že jednoho z nich zná.

„Teď jsme ho tam dali,“ prohodil jeden z Lovců, kteří ho sem přivedli.

„Řekl něco?“ optal se jiný muž, který přišel se Silasem.

„Ani slovo.“

„Možná je čas na změnu taktiky,“ odvětil.

Silas dosud jen tiše stál za ním, ale po těchto slovech vzal ze stolku plechový hrnek, jenž patřil některému z vyšetřovatelů, přešel ke Cailenovi a dal mu napít. Prázdnou ruku mu přiložil na temeno, aby mu pití usnadnil, a Caie napadlo, jakkoli absurdní ta myšlenka v téhle situaci byla, že jeho vlasy musí být lepkavé krví a špinavé.

Pak mu byl nápoj uzmut a jemný dotek na jeho hlavě zmizel. Místo toho se před ním objevil Silasův společník a poručil mu, aby se na něj podíval. Cai chtěl zprvu vzdorovat, ale nakonec to udělal.

„Poslyš,“ oslovil ho, „celé to tu můžeme ukončit, když promluvíš. Nebo už toho snad nemáš dost?“

Cailen neodpovídal, ale muž pokračoval: „Asi už musíš mít hlad. A taky být unavený. Stačí jen pár odpovědí a dáme ti najíst. Budeš moct spát. Copak to bys nechtěl? Vždyť už musíš mít úplně rozlámané tělo. Jen si to představ − pohodlné lůžko, na které se budeš moci natáhnout, teplá deka, polévka s čerstvým chlebem. Dej nám co chceme a můžeš to mít.“

Ticho. Žádná odpověď.

„Nechceš? Nebo nám snad nevěříš? Víš ty co? Prokážeme ti trochu dobré vůle.“ Obrátil se na jeho věznitele. „Sundejte ho.“

Poslechli a během chvilky už byl postaven na vlastní nohy. Jen co se však chodidla dotkla podlahy, podlomila se mu kolena, jak byl zesláblý. Věznitelé, kteří ho drželi za paže, jej museli podepřít, aby se udržel na nohou. Navedli ho k židli, na kterou ho posadili.

„Lepší?“

Cailen zůstal bez odezvy.

„Tak, co kdybys nám pro začátek řekl své jméno?“

Mladík na něj tiše hleděl. „Není to zas tak složitá otázka,“ pokračoval muž.

Silas se postavil vedle něj a promluvil: „Je to jen jméno. To nikomu přece neublíží, ne?“

Zaváhal.

„No tak,“ naléhal na něj Silas. „Řekni nám, jak se jmenuješ.“

Cailen se na něj podíval, ale žádnou skrytou odpověď v jeho očích nenalezl. Znovu Silasův hlas: „Usnadníš si to tím.“

„Cai−“ Zadrhl se, neboť jeho hrdlo bylo za tu dobu vyschlé a těžko se mu mluvilo. „Cailen.“

„No vida. Nebylo to tak těžké, ne?“ ušklíbl se Silasův společník. „Tak, Cailene, znáš ženu, která vede uprchlé mágy?“

„Ne.“

„Víš, Cailene, problém je v tom, že víme, že lžeš,“ odvětil Lovec. Při pohledu na Caiův vzdorovitý výraz ale pochopil, že tak snadné to s ním nebude. „Kdo je ta žena?“

Opět mlčení.

„Tohle mě přestává bavit,“ povzdechl si muž. „Asi to zase zkusíme po zlém.“

„Počkej chvíli, Tobiasi,“ zarazil ho Silas. „Nemůžeš čekat, že ti hned vše vyklopí. Nejspíš si myslí, že je povinnost mlčet, i když by měl raději mluvit, když se ho zeptám.“

Cai se zarazil. Naznačuje mu snad Silas, aby odpověděl? Vždyť se jedná o jeho vlastní sestru. Přece by ji nehrozil?! Pak mu to došlo − Silas by ji opravdu nikdy neohrozil. Ani Bryce. Vždyť se kvůli němu chtěl nechat zatknout.

„Tak jak se jmenuje ta žena?“ zeptal se Silas.

Ještě zaváhal, ale nakonec odpověděl. Doufal jen, že Silase správně pochopil. „Evadine. Jmenuje se Evadine.“

„A kde je ta Evadine teď?“ navázal ten druhý, kterému říkal Tobias.

„Nemám tušení.“

„A já si myslel, že už nám to začíná jít,“ povzdechl si Tobias.

„Tak nám třeba místo toho pověz něco o sobě. Jaké máš schopnosti?“

„Oheň.“

„Něco dalšího?“ opáčil Tobias.

„Ne, to je všechno.“

Tobias pohlédl na merenské Lovce a ti přikývli. „Zkoušeli jsme to a žádná jiná magie se neprojevila.“

„Fajn, konečně jsme trochu pokročili,“ poznamenal Tobias.

***

Lovci překvapivě dostáli svému slovu a nechali ho odvést do cely v bloku pro čaroděje s přírodní magií. Silas mu přinesl polévku, i když nebyla tak teplá, jak slibovali, chléb a vodu. Jeho žaludek zajásal.

„Poslouchej mě,“ zašeptal, když se ujistil, že jejich rozhovor nikdo neuslyší. „Dostanu tě odtud, ale potřebuju, abys řekl, kde je tábor, jinak ti nedají pokoj.“

„To nechtěj,“ odmítl Cai.

„Slibuju, že ostatní jsou v bezpečí. Teď ale potřebuju do bezpečí dostat tebe. Když prozradíš, kde je tábor, tak ti dají pokoj. Aspoň na chvíli. Dáš se do kupy a vymyslíme, jak tě odtud dostat.“

„Určitě budou v bezpečí?“

„Ano, varoval jsem je. Teď ale musíš myslet na sebe.“

„Tak dobře,“ souhlasil Cailen nejistě a Silas mohl trochu klidnější odejít.

Po jídle se Cai schoulil na slaměné matraci ve své cele, zatínal zuby a bojoval s bolestí, která sužovala jeho tělo, když se zraněná pokožka dotkla lůžka. Do očí mu vhrkly slzy, tak moc to bolelo. Zavřel oči a snažil se vsugerovat si, že žádná bolest neexistuje. Po nějaké době je znovu pomalu rozevřel. V hlavě mu dunělo a přes závoj slz měl rozostřené vidění, ale zdálo se mu, jako by před ním někdo stál. Promnul si oči rukou a opravdu − ani ne čtyři kroky od něj stál malý, hnědovlasý chlapec, odhadem tak pětiletý. Sledoval ho klidnýma šedýma očima a mlčel.

„Kdo jsi?“ vydechl Cailen. „Kde ses tu vzal?“

Dítě se pousmálo. Nebyl to však bezprostřední a radostný dětský smích, nýbrž tajuplný, vševědoucí a mnohem starší úsměv. Dostalo se mu jednoslovné odpovědi: „Heidrun.“

„To není zrovna klučičí jméno,“ podotkl.

„Kdo říká, že jsem kluk?“ znovu se usmál chlapec, tentokrát s šibalským nádechem, a naklonil hlavu na stranu.

„Jak ses sem dostal?“ zopakoval Cai svou otázku podezřívavě. Heidrun neodpověděl. Místo toho během zlomku vteřiny zmizel a objevil se přímo před Cailenem. Ten vyděšeně uhnul a odsunul se co nejdál od něj, dokud nenarazil zády na zeď. „To je tvoje schopnost?“

„Ano i ne. Mám mnoho schopností, díky kterým s tebou mohu mluvit, ale není to tak, jak to vypadá.“

„Jak můžeš kouzlit? Není snad celá pevnost chráněná?“

„Na mě to tak úplně neplatí. Navíc tady máš ochranu jen proti přírodním kouzlům. Někdo jim tu neřekl, co umíš doopravdy.“

„Jsi snad nějaký druh démona?“ zděsil se.

„Démon?“ uchechtl se a zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Tak co jsi zač?“

„Neboj, Caii, všechno ti vysvětlím, až budeš připravený mě poslouchat.“

Teď už to bylo vážně divné. „Odkud znáš moje jméno?“

„Máš ho přece tady,“ pronesl se samozřejmostí a prstem se dotkl Caiova čela.

Dunění v Cailenově hlavě sílilo a on se začínal bát, že se už zbláznil. Buď to, nebo je tu s duchem. Pak ho ale napadlo ještě jedno mnohem racionálnější řešení: „Komunikuješ se mnou přes moji mysl?“

Chlapec se souhlasně usmál.

Cai se zamračil. „Co ode mě chceš?“

„Pomoci ti ven.“

„Proč?“

„Protože jsi důležitý. Už dlouho čekám na někoho jako ty, Caii.“

„Čekáš? Proč čekáš?“

„Taky potřebuji pomoc…“

⇒ Kapitola 23