Brzy ráno se v táboře sešli všichni mágové, kteří byli ve vedení nebo měli na starosti některou z organizačních složek. Malcolm a Evadine, která se svými lidmi stále přebývala v jeho táboře, rozdávali úkoly, zatímco Cailen, Bryce a dva Evadinini pobočníci pozorně naslouchali. Když dostal každý svůj příděl povinností a porada měla být rozpuštěna, položil Bryce Evadine dlaň na předloktí, aby ji pozdržel.

„Nějaké zprávy od Silase?“ optal se.

„Měl by se stavit za tři dny,“ odvětila Evadine překvapena jeho zvýšeným zájmem. I Cai se nad tou otázkou pozastavil, ale nekomentoval to.

„To nic,“ zavrtěl hlavou a nechal ji odejít.

„Co máš pořád s tím Silasem?“ nevydržel to Cailen, když osaměli.

„Jak to myslíš?“ opáčil Bryce.

„Tohle je už asi počtvrtý, co se na něj ptáš. Tak o co jde?“

 „Zůstane to mezi námi?“

 „Komu bych to asi říkal?“ obrátil oči v sloup.

Blonďák neodolal úsměvu. „Možná jsem ho tak trochu políbil.“

„Cože?!“

„Jen letmo ani to nebylo pořádně na pusu.“

„Proč bys to, sakra, dělal?“ podivil se Cai. „Jak se to vůbec stalo?“

„Trochu se mnou flirtoval, a pak na to v Lashertu prostě došlo.“

„Ou, myslíš, když jsi nás všechny vystavil nebezpečí? To bylo kvůli tomu pitomci?“

„Víš, že teď mluvíš dost jako ten pitomec?“ popichoval ho Bryce.

„Ale vždyť je to Lovec.“

„Jen na oko. A taky je Evadinin bratr.“

„A ty si snad myslíš, že tyhle dvě věci nějak vylučujou, že by kdy lovil mágy a kdovíco jim prováděl?“

„Vidíš to moc černě, protože jsi vůči Lovcům zaslepený.“

„Nebo to ty vidíš moc růžově,“ kroutil hlavou Cailen. „Co o něm vůbec víš?“

„Že je starostlivý, hodný, statečný, vtipný? Ach jo, Caii, jde jen o trochu zábavy, nemusíš to hned tak hrotit.“

Z Cailenových úst vyšel znavený povzdech. „Měl bys být opatrnější, pořádně ho neznáš. Může se zdát okouzlující, ale přitom skrývat temné stránky.“

„A nemáme je my všichni?“ Pokrčil rameny. „Přestaň už být takový morous a taky si někdy trochu užij. Možná by ti to pomohlo,“ uzavřel jejich konverzaci a těšil na setkání, které se mělo udát za tři dny.

***

Chvíle, následující od rozchodu s Arminem, byly naplněny trapným a nepříjemným mlčením na obou stranách. Silas se nemohl rozhodnout, zda bude lepší nechat Armina celou věc překonat, nebo s ním jednat jako obvykle, aby tak docílil co nejmenších škod. Nakonec zvítězilo přesvědčení vyhnout se interakcím s ním, co nejvíc to je možné.

A další věc, kvůli které byl nesvůj, představoval Bryce. Dal mu pusu. Ale co dál? Silas nebyl zrovna typem na srdečné rozhovory, takže nedokázal pomyslet na to, že by jejich společný moment rozebírali.

Proto se příchodu do tábora, kam měli s matkou dorazit každou chvílí, trochu obával. Bude to vážně divné − s ní a sestrou po boku.

Sotva se přiblížili k místu setkání, Evadine už jim vycházela v ústrety. Objala se s matkou a zavedla je do tábora. Bylo na nich vidět, že si mají hodně co vyprávět, a tak Silase napadlo, že by se možná mohl vytratit.

„Bryce se na tebe vyptával. Možná bys za ním mohl zajít,“ pronesla Evadine. Viděla, jak pohledem bloudí po okolí. Zřejmě se mu nechtělo trávit odpoledne klábosením.

„Tak jo, podívám se po něm,“ přitakal Silas. Jeho sestra na něj mrkla, jako by tušila, co se mezi těmi dvěma odehrává.

Silas se tedy vzdálil. Bryce našel celkem rychle, neboť mladík o kousek dál zvědavě vyhlížel jejich směrem. Přešel k němu a pozdravil. „Vyhlížíš někoho?“

„Slyšel jsem, že jsi přijel,“ pokrčil Bryce ledabyle rameny.

„Já slyšel, že ses na mě vyptával.“

„Vážně? Že o ničem nevím.“ Dal se do kroku a Silas ho následoval. Vedl je mezi skály, kde bylo trochu víc soukromí, takže spolu mohli nerušeně mluvit.

„Tak to jsem asi slyšel špatně,“ opáčil Lovec se čtveráckým úsměvem. Rozhovor s chlapcem byl nakonec mnohem snadnější, než se domníval. „Měl jsi průšvih?“

Blonďák okamžitě pochopil, na co naráží. „Trošku. Malcolm ani Evadine nebyli zrovna nadšení, ale co můžou dělat. Upřímně si myslím, že nejvíc vyšiloval Cai.“

„Ten je ale naštvanej pořád, ne?“

„Tak nějak,“ zazubil se Bryce.

„I když v tomhle s ním souhlasím.“

„Můžeme už to přestat omílat pořád dokola?“ povzdechl si mladík a opřel se zády o stěnu skály.

„Napadá tě snad něco jiného, o čem si promluvit?“

„To mi pověz ty.“

„Evadine se chystá odvést skupinu za hranice?“

„Jo, ale tohle téma jsem na mysli neměl.“

„Aha,“ odvětil Silas. Moc dobře věděl, co chce řešit, ale on s tím rozhodně nezačne. Tehdy ho nechal v Lashertu zmateně tápat, tak ať si teď užije to samé. „Se zásobami jste na tom dobře?“

„Ty se mě snažíš přinutit, abych to řekl, že jo?“

„Netuším, o čem mluvíš.“

„Ale víš − jde o tu pusu.“

„Že o ničem nevím,“ napodobil Silas mladíkovu předchozí odpověď.

„Vážně, hm?“ přimhouřil oči Bryce. Muž nasadil výraz bezradnosti. To už ale Bryce dopálilo; udělal rychlý krok k Silasovi, chytil ho za klopy kabátce a políbil ho. Tentokrát opravdově. Přitiskl rty přesně na prostředek těch jeho, ne jen do koutku jako předtím. Silase tím výpadem překvapil tak, že téměř zapomněl dýchat. Rychle se ale vzpamatoval, objal Bryce kolem těla a přitáhl si blíž k sobě. Mladík pootevřel ústa a špičkou jazyka přejel po lince mezi jeho rty coby vyzvání k dalšímu kroku. Silas na to přistoupil a vsunul svůj jazyk do jeho úst. Jejich ústa k sobě byla přimknuta a jazyky se proplétaly v důvěrném polibku, zpočátku nesmělém, něžném, který brzy přerostl ve vášnivý. Teprve když jim začal docházet kyslík, odtrhli se od sebe.

„Teda,“ vydechl Silas. „To šlo rychle.“

Bryce se zasmál, zrak stále ještě zastřený. „Už si pamatuješ?“

„Začíná se mi to trochu vracet, jo,“ zavtipkoval. „Možná ještě trochu? Pro jistotu?“

Mladík se jen uchechtl a natáhl se pro další polibek. Ten brzy následoval další a pak další. Neměli tušení, jak dlouhou dobu tam strávili, čas jako by neexistoval. Byli příliš opojení emocemi a vzrušením.

„Myslíš, že už se po tobě shání?“ nadhodil Bryce.

„To je fuk.“

„No, tvoje máma by tu asi zůstat nechtěla.“

„U ní jeden neví,“ zažertoval, i když sám velmi dobře věděl, že tak nebezpečné místo by pro jeho pomalu stárnoucí matku nebylo nejvhodnějším.

„Měli bychom se asi vrátit.“ Sice to řekl, ale nehnul se.

Silas pohladil Bryce po světlých vlasech a usmál se. „Nerad se v těchhle věcech nimrám, ale co tohleto znamená?“

„Musí to něco znamenat?“

„Já jen jestli se to bude dít častěji nebo tak?“

„Chceš, aby se to dělo častěji?“ opáčil Bryce.

„Nic bych proti tomu nenamítal.“

„V tom případě jsem pro opakování. Časté opakování. A důkladné, to taky.“

„Takže z toho uděláme Věc?“

„Věc mi zní dobře,“ souhlasil mladík.

„Fajn, takže je to Věc,“ přikývl Silas, ale hned se zase zarazil. „Může to vůbec fungovat?“

„Přestaneš to už zpochybňovat?“

„Já jen… Ty jsi tady, já v pevnosti. Nemůžu sem jezdit moc často.“

„Hele, já taky nemám všechen čas jen pro tebe,“ ušklíbl se Bryce. „Mám tu spoustu věcí na práci, víš? Co takhle to přestat řešit a nechat to plynout?“

„Jen mám rád ve věcech jasno. Žiju v podstatě dvojí život, takže potřebuju vědět, jak si věci stojí. U mě žádné ‚nechat plynout’ moc neexistuje, víš?“

„Chápu,“ přisvědčil mladík. „Tak to řekněme takhle − já budu tady. Jestli sis nevšiml, moc vhodnýho materiálu na líbání tu kolem nechodí, takže se nemusíš bát. Budu čekat. Prostě… Prostě to zkusíme a uvidíme, jak to půjde, ne?“

„Tak dobře, necháme to plynout,“ souhlasil nakonec Silas a přitáhl si mladíka pro ještě jeden polibek.

⇒ Kapitola 14