Evadine seděla u ohně a zírala do plamenů, když se Malcolm ohlédl jejím směrem. Ramena skleslá, pohled vzdálený ‒ bylo mu jasné, že je něco špatně. Přisedl s i k ní a položil jí dlaň na předloktí. „ Co se děje?“

Podívala se na něj. „Přemýšlím. O Caileanovi. Říkám si, co s ním asi teď je.“

„Neměla bys o těchhle věcech přemýšlet.“

„O těchhle věcech?“ zopakovala s hořkostí.

„Myslím o těch, se kterými nic nezmůžeme,“ ujasnil. „Nebylo a není nic, co bychom mohli dělat. Sama jsi to Silasovi říkala.“

„Já vím. Ale čím víc na to myslím… Je tak mladý. Měl celý život před sebou. Teď žádnou budoucnost nemá.“

„Byla to jeho volba,“ připomněl jí. „Obětoval by se za všechny, takový byl.“

„Ale proč? Já ho viděla jen párkrát v životě. Tolik let a nikdy jsem si neudělala čas.“

„Tak tohle tě trápí?“

„Jak by ne?“ Evadine si povzdechla. „On se obětoval proto, abychom byli volní. A co my? Zapomeneme.“

„Nikdo na něj přece nezapomíná…“

„Ptala jsem se ostatních. Nic o něm nevěděli, nic osobního. A přitom ho vy tři znáte nejdéle. Sebastian mi pověděl, že byl příliš komplikovaný, a Bryce, teď cituji: ‘Vím, jaký byl, ale nevím, kdo byl.’ Co to vůbec znamená? Chápeš to? Nikdo mi nebyl schopný říct o něm něco konkrétního nebo osobního.“

„Cai byl prostě takový. Byl to samotář, jasně dával najevo, že nikoho nepotřebuje. Nemůžeš se pak divit, že ho nikdo pořádně nezná.“

„Ani ty? Byl u tebe roky.“

„Cai přišel, když mu bylo patnáct nebo tak nějak. Nevím, co se stalo, ale byl tam nějaký konflikt. Sebastian ho u sebe nechtěl, tak jsem ho vzal k sobě, protože neměl, kam jinam jít. Neptal jsem se, o co šlo, a nikdy jsme se o tom nezmínili. Plnil svoje povinnosti a to mi stačilo.“

„Nikdy jste neprobírali nic osobního? Nesnažil ses ho poznat?“

„Mám spoustu starostí, takže pokud za mnou někdo nepřijde první, nemám čas nad ním přemýšlet. Navíc se domnívám, že ani jeden nejsme ten typ, co by se snadno otevíral ostatním. To víš sama nejlíp.“ Usmál se na ni a ona mu to oplatila. Skutečně trvalo dlouho, než zjistila, jaký Malcolm vlastně je. A ještě déle mu trvalo svěřit se jí se svým příběhem.

Její úsměv ale zase hned povadl, a nahradil jej vážný výraz. „Donutilo mě to přemýšlet. O tom, co tu děláme a jakou máme šanci.“

„Chceš to vzdát?“

„Ne,“ ujistila ho Evadine. „Pořád je tu dost lidí v nebezpečí, kteří potřebují naši pomoc.“ Zarazila se. Hledala ta správná slova. „Myslela jsem na ty vztahy, co jsou mezi námi. Možná je načase je upevnit?“

Rozpačitě na Malcolma pohlédla a očekávala jeho reakci. Zprvu se nechápavě mračil, pak mu však význam jejích slov došel. „Chceš, abychom se vzali?“

„Pokud tvoje nabídka pořád platí,“ vyhrkla nejistě.

Malolm vzal její ruce do dlaní a přitáhl si je k rozesmátým ústům. Cítila šimrání jeho vousů na kůži, když jí vtiskl něžný polibek na hřbet ruky.

„Ev, byly časy, kdy jsem se domníval, že už žádnou ženu milovat nebudu.“ Jeho stisk zesílil. Podíval jí do očí a i neznalý pozorovatel by rozpoznal hlubokou lásku, která z jeho pohledu čišela. „A pak ses objevila ty. Dala jsi mi nový život a byl bych poctěn, kdyby sis mě vzala.“

Evadine objala Malcolma kolem krku a plna radosti přitiskla svá ústa na jeho, vřelá a vítající. Malcolmovy vousy ji šimraly na obličeji, avšak byla již na tento pocit zvyklá, byl jí známý a důvěrný.

„Musím to co nejdřív říct mámě,“ řekla poté a trochu se odtáhla. „Jen co skončí zima, tak jí to řekneme. A odvedeme ji s sebou na pobřeží, aby u toho mohla být.“

„Cokoli si budeš přát,“ slíbil Malcolm. A nebyla to jen planá slova. Znamenala pro něj celý jeho život a nebylo nic, co by pro ni neudělal.

Periferním viděním zaznamenal pohyb. Než se stačil vzpamatovat, byli náhle přerušeni, když se k nim přihnal uřícený Bryce. Světlé vlasy mu pot lepil k čelu a hruď se mu zběsile zvedala, jak rychle dýchal. Už otevírali ústa k otázce, ale Bryce je předběhl a podal jim papír, který svíral v hrsti. Evadine jej převzala a rozevřela. K jejímu překvapení na něm viděla podobiznu svého bratra a Caileana.

„Visí všude po městě,“ vysvětlil Bryce mezi výdechy.

„Co je to?“ vyzvídal Malcolm a naklonil se Evadine přes rameno, aby si prohlédl, co oba tak rozrušilo.

„Zrada? Spolčování s mágy? Co ten Silas vyváděl?“ kroutila hlavou Evadine.

„Nejspíš se Caileana rozhodl osvobodit sám, když hledají oba,“ domyslel si Malcolm. „Pamatuješ, jak se rozčiloval, že nic neděláme?“

„Zatracený paličák,“ zaklela. Měla o něj strach. O něj i o jejich matku. Pokud po nich ale pátrali, měla alespoň jistotu, že je ještě nechytili. „Doufám, že si to aspoň promyslel.“

„Nakoukl jsem do domu vaší matky. Už tam není. Sousedka říkala, že si před několika měsíci sbalila pár věcí a odjela za nemocnou přítelkyní. Od té doby se neukázala.“

„Zdá se, že ji tvůj bratr varoval,“ uklidňoval Evadine Malcolm, kterému bylo jasné, jak velké starosti si musí o svou matku dělat.

„Aspoň, že tak,“ oddechla si trochu Evadine. Malcolm měl nejspíš pravdu a to jejímu srdci trochu ulevilo. „Já toho pitomce přetrhnu, až ho uvidím. A tebe taky! Mohli tě chytit.“ otočila se náhle na Bryce.

„Nemáš zač,“ utrousil mladík.

„Jsem ti vděčná za ty zprávy, ale hrozně jsi riskoval.“

„Chtěl jsem vědět, jestli je paní Nessa v pořádku,“ vysvětlil.

Evadine se na něj nedokázala zlobit. Jakkoli neuvážené bylo jeho chování, bylo stejnou měrou nesobecké. Ucítila Malcolmovu dlaň na rameni, ujišťující gesto. „Jsem si jistý, že jsou v pořádku. Tvůj bratr je schopný muž a Cai si umí poradit. Tvou matku ochrání.“

„Díky. Cítím se líp, že odešli spolu. Vím, že Silas se o mámu postará.“

Silas váhavým krokem směřoval k hromádce kamenů, které měly představovat pomník. Dosud se tomuto místu vyhýbal; často sice chodil kolem, ale vždy předstíral, že jej nevidí. Dnes ale ne. Dřepl si před kameny a snažil se potlačit pocit úzkosti, který se jej zmocňoval.

„Ehm,“ odkašlal si. „Ahoj? Nebo, co se vlastně říká?“

Uchechtl se a odvrátil hlavu. Bylo to tak směšné, nedávalo to smysl. Stejně jej nemohla slyšet. Co tu vůbec dělám? ptal se sám sebe. Chystal se zvednout k odchodu, ale neudělal to. Místo toho se s povzdechem otočil zpátky k pomníku.

„Je to taková hloupost,“ pronesl své myšlenky nahlas. „Já jen… Chybíš mi, víš?“

Zadíval se na kameny, jako by mu snad mohly odpovědět. Neslyšel však nic. Jen vše obléhající ticho.

„Někdy mi nedochází, že jsi opravdu pryč. Ale pak si to uvědomím a prostě… Je mi líto, že jsem tě zklamal,“ řekl do prázdna a jeho hlas se v tu chvíli zlomil a jeho oči se zalily slzami. „Koukni na mě, to jsem hrdina, že?“

Ušklíbl se a protřel si oči. Bylo to směšné. Byl dospělý muž, bojovník, neplakal roky. Snažil se vzpomenout na chvíli, kdy to bylo naposledy, ale vzpomínky se mu mlžily, splétaly dohromady se záblesky obrazů, které si ani nepamatoval, že by se kdy staly. Rozhodl se zanechat vzpomínání a vrátit se do přítomnosti:

„Chystáme se k odchodu. Už bude jaro a budeme moci bez větších problémů dojít zpátky, ať už jsme teď kdekoli. Aspoň teda podle Caiova odborného odhadu, doufám, že se v tom nemýlí, nerad bych, abychom opustili úkryt a někde cestou umrzli. Ale rozhodl jsem se mu věřit. Měla jsi pravdu s tím, že je to hodnej kluk, víš? Jistě, že víš,“ odpověděl si sám. „Jako vždy.“

„Vycházíme teď spolu dobře. Dokonce jsem ho i viděl smát se. Ne, vážně. Zdá se mi uvolněnější. Vlastně i já si tak přijdu. Nikdy jsem ti to neřekl, i když jsi to asi musela vědět, protože ty jsi věděla vždy všechno, ale celé ty roky v řádu… pořád jsem byl někým jiným. Přišel jsem si rozdvojený. Musel jsem neustále něco předstírat, být pořád ostražitý… Teď jako bych konečně mohl být sám sebou. A on mě za to nesoudí ‒ alespoň ne nahlas. Myslím, že mu můžu věřit, jako příteli. Uch, to znělo… asi jsem vyměknul. Ne, že mu to řekneš.“

Povzdechl si. „Radši půjdu, než řeknu něco dalšího, už takhle jsem toho řekl ažaž. Musíme se připravit na cestu. Já… Jen jsem se chtěl rozloučit. A říct, jak je mi to líto.“

„Připravený na návrat domů?“ zeptal se Silas při příchodu. Po svém citovém výlevu se rozhodl nasadit žoviální masku. V zakrývání svých skutečných pocitů měl za ty roky náležitou praxi.

Kdyby měl Cai říct čistou pravdu, musel by přiznat, že se vracet nechce. Ne, že by ty měsíce mrznutí v jeskyni s minimem zásob byly ideální, ale cítil se tu mnohem lépe než v táboře. Donutilo ho to začít přemýšlet o svém životě a o všem, co mu Silas řekl, a uvědomoval si, jak nešťastný vlastně byl. A co hůř, že si na to neštěstí navykl a považoval jej za normální. Až teď začínal zjišťovat, že by to tak možná být nemuselo. Bál se však, že až se vrátí, vše bude jako předtím. Bál se, že jakmile se vrátí ke starému životu, až znovu potká Sebastiana, spadne opět do své mizérie. A bude to o to horší, že tentokrát si jí bude vědom. Obával se totiž, že s tím nedokáže nic udělat. Nechtěl se vracet k předchozímu životu, jenže jakou jinou možnost měl?

„No, zdá se, že ty už se nemůžeš dočkat,“ vyhnul se přímé odpovědi.

„Budu rád, až tohle všechno skončí,“ uznal Silas. „A taky budu klidnější, až uvidím Evadine.“

„A Bryce, vsadím se,“ popíchnul ho Cailean.

„To je taky jedna z příjemných věcí na návratu, to přiznávám,“ zazubil se.

„Miluješ ho?“ vyhrkl náhle Cai dřív, než si uvědomil, co dělá. Jakmile mu to došlo, přál si to vzít zpět, ale bylo pozdě. „Promiň, nic mi do toho…“

„V pohodě,“ přerušil ho Silas, ačkoli ho ten dotaz očividně vyvedl z míry. Zamyslel se, než odpověděl, ponechávaje je v několika vteřinovém tichu. „Myslím, že ne.“

„Myslíš?“

Silas pokrčil rameny. „Přijde mi, že je na to brzo. Znám ho jen krátce a zase tolik času jsme spolu nestrávili. A když ano, tak jsme ho netrávili přílišným mluvením, jestli chápeš. Je… Je fajn, je přitažlivý, milý, vtipný… Jen ho ještě dost neznám.“

Podíval se na Caie, jako by přemýšlel, kolik mu toho může říct, aniž by se ztrapnil nebo nezačal být otravný, ale mladík vypadal, že naslouchá. Silas měl pocit, že mu může říct všechno.

„Já… Myslím, že jsem nikdy nikoho nemiloval. Byl jsem zamilovaný, to ano, ale ta láska, co se o ní tak mluví… Myslím, že jsem ji nepoznal. Nebo o tom aspoň nevím.“

Cai se pousmál; výraz, který působil poněkud melancholicky. „Poznal bys, kdyby ano.“

Silas na něj tázavě pohlédl.

„Prostě… to víš.“

„Miluješ Sebastiana?“ opáčil Silas. „Když už se tu tak zpovídáme.“

„U Bohyně, ne,“ odfrkl si Cailean. „Už dávno ne.“

„Ale miloval jsi ho,“ konstatoval Lovec.

Cai si povzdechl. „Ano, kdysi. Největší hloupost v mém životě.“

„Proto s ním pořád spíš?“

Teď to byl Cailean, kdo se zatvářil rozpačitě.

„Viděl jsem tě vycházet z jeho stanu, pamatuješ?“

„Je to… komplikovanější.“

„Jak komplikovanější?“

Mladík se nadechl k odpovědi. Na chviličku zaváhal. Chtěl mu to říct. Chtěl se se vším svěřit a možná i poradit. Potřeboval někoho jiného než svou vránu, komu by to mohl říct. Ale neudělal to. Strach mu v tom zabránil. Bál se dvou věcí. První byla, že jej Silas odsoudí. Že se mu vysměje, či ho zvrhne. Bál se, že v jeho očích klesne. Ale ta druhá věc byla ještě děsivější: musel by to vyslovit nahlas a vše by bylo skutečnější. Musel by si přiznat realitu toho, co se mezi ním a Sebastianem dělo, musel by tomu čelit. A na to nebyl připravený.

„Na tom nezáleží,“ odpověděl namísto vysvětlení.

„Chápu,“ odvětil Silas, ačkoli to v něm prohlášení vzbudilo jen další zvědavost. „Nemusíš o tom mluvit, pokud nechceš.“

„Díky, hlesl Cai.

„Mimochodem,“ změnil Silas téma ve snaze utéci od konverzace, která začala být pro Caie zjevně nepříjemná. Myslím, že jsem ti ještě nepoděkoval za ten pomník.“

„Byl jsi tam?“ otázal se Cai a oči se mu trochu rozzářili, když se pousmál.

„Ano. A díky, bylo to… Myslím, že to trochu pomohlo.“

„To je v pořádku,“ usmál se Cai, teď už naplno, potěšený tím, že Silas nakonec obměkl.