Echo o sebe narážejících dřevěných holí rezonovalo kamennými stěnami, doprovázené těžkým a hlasitým oddechováním. Cai stál naproti Silasovi, odpočívající, ale zároveň ve střehu. Pot mu stékal po zádech a hrudníku a černé prameny vlasů se mu lepily k napnutému čelu.

 „Copak? Potřebujeme pauzičku?“ dráždil ho s úsměvem Silas. Díky svému letitému tréninku byl na tom znatelně lépe. Pokud byl unavený, nedal to na sobě znát.

Cai se na návnadu chytil. „Ani náhodou,“ odsekl podrážděně a odhodlaně vyrazil proti němu.

Lovec se mu bez známky vzrušení vyhnul, takže Cai málem narazil do stěny. Na poslední chvíli se ale naštěstí zastavil. Muž pobaveně zavrtěl hlavou nad tím, jak snadno se dal mladík vydráždit.

„Tak, kde to vázne?“ pokračoval Silas ve škádlení.

Cailean se narovnal a pevně sevřel cvičnou zbraň. Tentokrát se ale neukvapoval. Bedlivě si svého protivníka měřil a přemýšlel, jak bude nejlepší zaútočit.

Výborně, pochválil ho Silas. Pořádně si to promysli. Nenech se vyprovokovat, radil mu v duchu, zatímco se snažil o přesný opak. Neustále ke Caiovy pronášel nejrůznější poznámky, které ho měly rozhodit. „Už máš snad dost? Protože jestli je toho na tebe moc, můžeme přestat. Ne každý se dokáže naučit bojovat, pro někoho to prostě není.“

Mladík se stále ještě nepohnul. Náhle se pravý koutek jeho úst zvlnil v úšklebku. Tak pojď, vyzval ho Silas pohledem a neubránil se úsměvu.

Cailean výzvu přijal a vykročil směrem k němu. Nejdřív opatrný, rozvážný krok, a pak skok vpřed. Výpad, který Silas bez problému odrazil. Mága to nezastavilo, zkusil to z druhé strany. Prásk! Opět narazil na Silasův odpor. Dřevo o sebe tlouklo, jak se Cai snažil proniknout válečníkovou obranou se stále stejně malým úspěchem.

„Tak se přece trochu snaž,“ popíchnul ho Silas.

V Caiových očích to zajiskřilo. Přehodil si hůl do levé ruky, což Silase trochu zmátlo. Nebyl problém se ráně vyhnout, jelikož to nebyla Caiova silná ruka. O co mu jde? tázal se Silas sám sebe. Vykryl další ránu, ale vzápětí, dříve než stačil zjistit, co má mladík v plánu, spatřil nad jeho pravou dlaní formující se plameny. Cai mrskl ohnivou koulí proti němu. Silas rychle uskočil, oheň ho minul jen o kousek. V ten samý okamžik, kdy vypustil kouzlo, chytil Cailean hůl i do druhé ruky, rozmáchl se a využil Silasovy nerovnováhy tím, že mu podrazil nohy. Nic netušící Silas tvrdě dopadl na záda dřív, než si stačil uvědomit, co se děje.

Muž zaskučel bolestí a překvapením. V jednu chvíli se uhýbá kouzlu a v tu další ví jen to, že se dívá na kamenný strop. „Ugh,“ zasténal.

Náhle se nad ním zjevila mladíkova ustaraná tvář. „Jsi v pořádku?“

„Jo, mám se skvěle,“ odvětil Silas ztuha, ale nezvedal se.

„Doufám, že jsem tě nezranil.“

Silas musel uznat, že se mu celkem zamlouvalo, jak si Cailean dělá starosti. Mohl by mu tu podpásovku oplatit a trochu ho vyděsit Nakonec si to ale rozmyslel. „Ne, neboj. Jediné, co je zraněné, je má ješitnost.“

Caileanovo svědomí se po tomto ujištění uklidnilo a na tváři se mu objevil široký úsměv. „Hádám, že to jsi nečekal.“

„Ne, to tedy nečekal,“ uznal Silas a díval se vzhůru na Caiův rozesmátý obličej. I když ho záda bolela jako čert, také se usmál. Z nějakého důvodu se při pohledu na Caiovu rozzářenou tvář nedokázal zlobit. Možná proto, že úsměv byl na ní tak vzácný.

„Chystáš se vstát?“

„Vlastně se mi tu dole celkem zalíbilo, tak jsem si říkal, že tu asi chvilku zůstanu.“

„Mhm,“ odvětil Cai pochybovačně.

„Ne, vážně, je to moc hezký. Měl bys to taky zkusit,“ vtipkoval dál Silas.

Cai pobaveně zavrtěl hlavou, ale pak se mu ho zželelo, odložil hůl a sehnul se. Sedl si vedle nataženého Silase a lehl si, podpíraje si jednou rukou hlavu, aby na něj viděl.

„Víš, že jsem to nemyslel vážně, že jo?“

„Napadlo mě to,“ odpověděl mladík a nepřestával se smát. Bylo to hloupé, ale tady, na té tvrdé, studené zemi se cítil nejlépe za poslední… za hodně dlouhou dobu. Nepamatoval si, kdy se takhle zasmál, kdy se naposledy cítil tak uvolněně. Nikdy ho nenapadlo, že by se mohl cítit takhle dobře. Ne při životě, jaký vedl. Všechno dosud bylo jen o přežití, splacení svého životního dluhu, ale teď…

„Co?“ přerušil tok jeho myšlenek Silas. Cai si ani neuvědomoval, že na něj zírá. V mžiku se vzpamatoval. „Řekni mi, že nepřemýšlíš o dalším vrhání kouzel. Protože momentálně bych se asi ani neodkulil.“

„Nemusíš se bát,“ ujistil ho Cai.

„Myslím, že teď už se budu bát pořád. Zjistil jsem, že jsi nevyzpytatelný.“ Silas přimhouřil oči a podezřívavě si ho změřil.

„To ty jsi mi říkal, že musím využít všech okolností ve svůj prospěch,“ upozornil ho mladík.

„No, uznávám, že to byla chyba. Nečekal jsem totiž, že se mě pokusíš podpálit.“

„Ale no tak. Ta rána byla mířená úplně vedle.“

„Vážně? Tak to asi nebyl žár, co jsem cítil?“ opáčil Silas. „Protože já jsem si dost jistý, že to bylo přesně to, co jsem cítil na uchu.“

„Jsem si jistý, že přeháníš.“

„No, a co kdybych uskočil na druhou stranu, hm?“ pokračoval Silas ve svém dramatickém výstupu.

„Pak bych musel silně zapochybovat o tvém rozumu.“

„Počkat,“ zarazil se Silas a s vážným výrazem zvedl hlavu. „To znamená, že sis dosud myslel, že nějaký mám?“

„Ne, to by mě ani nenapadlo,“ ubezpečil ho Cai.

„Už jsem se lekl. To by totiž bylo vážně naivní.“ Silas položil hlavu zpět na zem a odmlčel se. Obrátil svůj pohled na Caie a zadíval se mu zpříma do očí. „Teď ale vážně, byl to skvělý tah. Ty jsi byl skvělý.“

Cai něco zamumlal a uhnul očima. Nevěděl, co na to říct. Cítil, jak se mu do tváří vlévá teplo. Nepamatoval si, že by mu někdo nějakou složil kromě jeho rodičů.

„Ty… brečíš?“ nevěřil Silas svým očím.

„Cože?“ vydechl Cai a rukou si otřel kůži pod očima. Ani si neuvědomil, že mu vyhrkly slzy. Marně se to teď pokoušel zamaskovat.

Silas se natočil na stranu a natáhl k němu ruku, ale pak ji zase položil zpět. Místo toho se jen zeptal: „Jsi v pořádku?“

„Jo, já jen… Ani jsem si to neuvědomil… Je to hloupost. Smál by ses mi.“

„Projev mi trochu důvěry,“ povzbudil ho Silas.

Cailean zaváhal. „Prostě nejsem zvyklý na pochvaly, jasný? Nikdo ke mně nebyl takhle laskavý… vlastně asi od chvíle, co jsem… sám.“

Silas zůstal výjimečně beze slov.

„Říkal jsem, že je to hloupost.“

„Ne, to ne,“ vyhrkl Silas spěšně. „Jen mi to nedává smysl. Udělal jsi toho tolik… Někdo k tobě přece musel být milý, ne?“

„Nevím, jestli sis toho všiml, ale nemám zrovna moc přátel,“ podotknul Cai.

„Jo, ale aspoň třeba Sebastian… když už spolu… No, však víš.“

Mladík si pohrdlivě odfrkl. „Ten je tím posledním, kdo by se někdy zachoval hezky k jiné živé bytosti.“

Silase jeho tón překvapil. Sám neměl Sebastiana příliš v oblibě, ale domníval se, že k němu Cailean chová nějaké city. Že možná je mezi těmi dvěma něco víc, než se na povrch jeví. Teď se ale zdálo, že Cai má o něm stejně nízké mínění jako on. A to Silase mátlo.

„Oprav mě, jestli se mýlím, ale já měl za to, že vy dva…“

„Spíme spolu? Jo.“ přiznal Cailean suše. Nevypadal, že je na to nějak zvlášť hrdý. „Ale tím to končí.“

„Jak…“ Silas se chtěl dozvědět víc, zjistit, jak to mezi nimi je. Proč by s ním spal? Nezávazný vztah chápal, s Arminem měli něco podobného. Ale na něm mu alespoň záleželo, i když nikdy nedokázal opětovat Arminovy city. Proč by někdo spal s někým, kým očividně opovrhuje? To mu nešlo na rozum. Ledaže by byl Sebastian opravdu velmi zdatný milenec. Jenže to mu zase nesedělo na Caie. Možná ho jen neznal tak dobře, jak se domníval, ale nepřidalo mu, že by tohle bylo to jediné, co Caileana zajímá.

Mladík ovšem jeho zájem o toto téma nesdílel. „Můžeme to prosím nechat být?“ požádal ho.

Silas chtěl zaprotestovat v pokušení dál vyzvídat, ale pak přikývl. „Jasně. Bez problému.“

„Díky,“ zamumlal Cai vděčně. Nebylo příjemné o tom mluvit, protože když to Silas vyslovil takto nahlas, uvědomoval si, jak mizerně na tom je. A musel se sám sebe ptát, proč to tak je? Neměl odvahu si přiznat, že je něco špatně. A tak raději předstíral, že se nic neděje. Vždy to tak dělal.

I proto se zvednul, a aniž by pohlédl Silasovi do očí, řekl: „Půjdu se vykoupat, jsem po tom cvičení zpocený. Pokud se teda nechystáš…“ Snažil se znít nenuceně, avšak příliš se mu to nedařilo.

„Jen jdi. Aspoň tu nebude žádný svědek pro můj potupný pokus o vstání.“

„Promiň,“ omlouval se znovu Cailean za to, že mu způsobil bolest. „Byl jsem vážně hloupý.

„Nic mi není. Měl jsi pravdu, to já ti říkal, ať využiješ všeho. Takže si za to můžu sám.“ Cai se pousmál a kývl na srozuměnou, než se otočil k odchodu. Ulevilo se mu, že to Silas bral tak dobře. Když svůj trik provedl, nedomyslel si, co by mohl způsobit. Nenapadlo ho, že by se mohl Silas zranit. Nechal se vyprovokovat tak, že myslel na boj, ale už ne na následky. Už natahoval ruku k zákrytu jeskyně, který společnými silami vyrobili, když jej zarazil Silasův hlas: „Mimochodem, jen tak pro tvou informaci, myslím, že by sis měl víc věřit a sám si dát nějaké zásluhy, když už to nedělá nikdo jiný. Protože podle mě jsi ten nejstatečnější a nejobdivuhodnější člověk, jakého jsem poznal.“

Cai ta slova poslouchal se sklopenou hlavou. Neotočil se. Nedokázal to. Zůstal paralyzován na místě, neschopen slova. Nadechnul se, aby Silase přerušil, aby mu vysvětlil, že není nijak statečný a že na něm není co obdivovat, ale Silas pokračoval: „A já vím, že se to teď budeš snažit popřít, ale je to pravda. Nedokážu si představit nikoho, kdo by se dobrovolně obětoval a snesl tolik, co ty. A ani za to nečekáš žádné uznání, žádný vděk. Vím, jakou bolest jsi podstoupil, a přesto ses nezlomil.“ Nemůžeš zlomit, co už zlomené je, chtěl říct Cailean. Avšak nedokázal to. Ne poté, co Silas řekl: „Za to budeš mít vždy můj respekt.“

Silas pozoroval strnulého mladíka. Byl vcelku rád, že se neotočil, protože bylo mnohem snazší své pocity vyjádřit, když se mu nemusel dívat do tváře. Cítil se poněkud nesvůj, že to vyslovuje nahlas, avšak přišlo mu, že to Cai potřebuje slyšet. Měl z něj občas pocit, jako by uvnitř Caie něco křičelo, volalo o pomoc. Dřív se domníval, že je arogantní, že je vzteklý. Teď začínal vidět, že je nejistý, že bojuje s nějakými vnitřními démony, o nichž on neměl tušení. Silas nebyl vždy úplně citlivý, ale z nějakého důvodu věděl, že to musí říct. Teď a tady.

„Ehm, to byl poněkud sentimentální výlev, že,“ snažil se to teď zlehčit, aby ulevil napjatému tichu. Ať se v Caileanovi dělo cokoli, zjevně nenacházel odpověď. Rozhodl se to zamluvit, aby to Caiovi usnadnil. „Tak jo, už tě nechám jít. Přece jen se musíme vystřídat dřív, než bude tma.“

Mladý mág se konečně pohnul a odstranil zátaras zakrývající vchod. Zůstal stát pár kroků od jeskyně, oči zaplněné slzami upřel na obzor. Bylo to tak hloupé. Nikdy příliš nebrečel. Vždy si své emoce nechával pro sebe, zadusil je v sobě a snažil se je nechat hluboko pohřbené. Teď to ale vše začínalo vyplavávat na povrch a on se přistihl už podruhé za den na pokraji pláče. Avšak teď jej nezadržoval. Nechal slané krůpěje, aby zanechaly mokrou stopu na jeho tvářích, intenzivnější díky studenému větru, který vál. Zasněně hleděl do dálky, zatímco mu v hlavě zněla Silasova slova. Při jejich ozvěně se jeho třesoucí se rty bezděčně zvlnily v úsměvu.